Polský konik

Konik

je nejčistší potomek lesního tarpana. V Polsku se lesní tarpan vyskytoval nejdéle a dochovalo se zde plemeno jemu nejpodobnější. V současné době se Poláci  snaží o co možná nejlepší rekonstrukci tarpana. Konik má většinu znaků tarpana, ale nemá stojatou hřívu. Konici jsou velmi ochotní a pracovití, na svou výšku také dost silní. Může sloužit i jako jezdecký pony pro děti. Konik má primitivní rysy, krátký, mohutný krk, krátké, ale pevné nohy s kvalitními kopyty, krátký hřbet a kulatou záď. Původně byl konik pracovním plemenem.

Historie

Na východě Polska a v Litvě žili tarpani ve druhé polovině 18. století. Poslední z nich byli majetkem knížete Zamoyského a byli předáni sedlákům z okolí městečka Bilgoraje. Ti je zařazovali do chovu, proto byl celý místní chov domácích koní neobyčejně silně ovlivněn právě tarpany. Sedláci chovali křížence tarpana v primitivních podmínkách, dalo by se říci že polodivoce. Neexistovaly stáje, koně se pohybovali volně po lesích a pastvinách. Znaky tarpanů se v těchto podmínkách upevňovaly a příliš nestíraly ani u budoucích generací.

Takto vznikl poměrně ustálený typ polských „koniků“. Měřili v kohoutku 115 – 130 cm a jejich zbarvení bylo šedé nebo plavé. Úhoří pruh a zebrování končetin prozrazovalo jejich původ.

Konici se stali oblíbenými hospodářskými zvířaty pro svou nenáročnost a také středem pozornosti polských a zahraničních odborníků. Mezi světovými válkami se jejich studiem zabýval profesor Zemědělské fakulty univerzity v Krakově Tadeusz Vetulani. Roku 1928 odkoupil od východopolských selských chovů typické tarpanní koniky. Studoval je a srovnával s ostatky tarpanů a dospěl k názoru, že ze všech domácích plemen se mu podobají nejvíce.

Tak začal Vetulani seskupovat další typické tarpanní koniky v oblasti Zamošče, Bilgoraje a Lublina a zahájil jejich odchov v Bialowiežské rezervaci. V pralese žili volně ve 36 hektarovém výběhu za co možná nejmenšího vlivu člověka. Za těchto podmínek mohla úspěšně začít regenerace.

Přišla ale 2. světová válka a Polsko bylo první obětí. V roce 1936 žilo v Bialowieži 26 koniků, ale po válce jich zůstalo pouze 7. Vetulani se vyhýbal přímé příbuzenské plemenitbě a zakoupil dalších 8 koniků od soukromníků. S timto omezeným počtem krakovský profesor pokračoval v práci. V roce 1952 však zemřel a nenašel se nikdo, kdo by se chtěl regenerací tarpanů zabývat. Konici byli přemístěni do Olsztynského vojvodství na rezervaci státního statku Popielno, jehož činost je od roku 1955 řízena polskou Akademií věd.

Popis a charakteristika:

I u těchto koní se v dalších generacích objevují nevhodné vnější znaky. Ve zbarvení se často vyskytují vraníci, řidčeji i světlí plaváci. Hříva zůstává nepřiměřeně dlouhá a proto není stojatá, jako bývala u původních tarpanů. U jednoročků až dvouletků se v létě výjimečně vytvoří krátká stojatá hříva, která se však postupně prodlouží a trvale svěsí. Je pravděpodobné, že by bylo možné tento znak do určité míry potlačit křížením s jinými plemeny, k tomu však poláci nechtějí přistoupit a své koně hodlají chovat i nadále v čisté formě.

Dnešní konik měří v kohoutku kolem 132 cm, hřebci mohou mít skoro 140 cm, a zbarvením bývá většinou myšově šedý nebo plavý s úhořím pruhem a zebrováním na nohách. Hříva a ohon jsou černé. Má sklon k šavlovitému postoji zadních nohou.

Povaha:

Konik má klidnou povahu příjemného temperamentu, ochotně pracuje i při minimálních dávkách potravy a má tvrdou tarpanní konstituci.

File:Konik polski BPN 02.jpg

fotografie zde


zdroj: horses-online.cz