Huculský kůň

Huculský kůň (tzv. hucul)

je malé houževnaté plemeno koně, chované původně především v Karpatech. Své jméno získal podle etnika rusínských horalů Huculů. Patří mezi přímé potomky již vyhynulého tarpana.

Historie

Historie tohoto houževnatého horského koníka se nepočítá na stovky, ale zřejmě na tisíce let. Je možné, že vznikl přímo z tarpana lesního již v některém z období pleistocénu. Jeho domovinou jsou především rumunské a ukrajinské Karpaty. Původní využití tohoto koně bylo v zemědělství a v zápřahu. Tento kůň má předky v primitivních plemenech, avšak jeho ráz mu vetkla hlavně krajina, ve které žil – Karpaty vPodkarpatské Rusi. Koník vyniká odolností, původně to byl divoký kůň, který pravděpodobně vznikl křížením tarpana a koně Przewalského. To dokládá úhoří pruh na hřbetu a zebrování na nohou. Avšak toto plemeno pochází ze skupiny tzv. primitivních koní.

Huculští koně

Popis

Někteří odborníci řadí hucula k severským plemenům poníků, jiní k tarpanovitým. Je to však zřejmě původní plemeno z východních Karpat a má tedy blízko k lesním tarpanům. Postupně se pak křížil s koňmi z okolních nížin a vzácně i s orientálními plemeny, takže se původní ráz poněkud setřel. Hucul je v průměru 136 cm vysoký (klisna menší), dlouhý 142 cm, obvod hrudi se pohybuje kolem 150 cm a holeně kolem 20 cm. Pevně stavěný koník se silnou kostrou má hrubší hlavu s rovným, vzácně klabonosým profilem na krátkém, svalnatém, dost vysoko nasazeném krku. Kohoutek je nižší, hřbet pevný. Nízko nasazený ocas je dlouhý a dost bohatý, hříva a kštice jsou husté. Nohy mají výrazné klouby, zadní bývají šavlovité. Zbarvení bylo původně šedé nebo plavé, dnes převládají hnědáci. Bílé znaky prozrazují cizí vlivy. Je dlouhověký, skromný, velmi odolný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Kdysi se po celý rok choval na pastvinách a přikrmoval se zřídka.

Hlavní linie

Mezi hlavní linie huculských koní patří:

  • Goral
  • Gurgul
  • Hroby
  • Oušor
    • … dříve i linie Dychov, která dnes již neexistuje

Hucul byl v 50. letech minulého století křížen také s tarpanem (dnešního typu), společně také s fjordským koněm a chladnokrevnými plemeny.

Využití

Pod sedlem i v tahu: především vyjížďky a hipoturistika, ale i skoky, hipoterapie, voltiž, stahování dřeva, tah lehkého kočáru… Ze země se dobře učí cirkusovým kouskům (jako např. poklona). Je klidný, a proto na něm mohou jezdit a starat se o něj i malé děti. Je to rodinný kůň, silný, takže unese lehce i dospělého, má všestranné využití, velmi odolný a nenáročný, dobře chodí ve skupině (společné vyjížďky) a je přátelský. Celý rok může být chován na pastvině (jen v zimě je ho potřeba přikrmovat senem).

Chov v Česku

Po první a druhé světové válce (zde byl velmi využíván) se ocitl na pokraji vyhynutí. Naštěstí bylo několik jedinců přivezeno z Lučiny roku 1922 do ČR, kde se jeho chov opět úspěšně rozvinul. Zbytek koupeného stáda byl prodán do Polska a Rumunska. Po roce 1970 bylo těchto koní málo, hrozilo jim zde vyhynutí. Díky nadšencům, kteří zakoupili na Slovensku čtyři klisny, získali veřejnou podporu a roku 1972 založili první Hucul klub v osadě Zmrzlík u Prahy, byl chov opět obnoven. O sedm let později se mohli první koně vracet do původních rodišť. I dnes žije v České republice více než polovina světové populace huculských koní.

Potrava

Seno 6–8 kg nebo tráva 30–35 kg denně, při těžké práci i oves (1–2 kg), otruby, vitamínové a minerální doplňky, chléb, mrkev, jablka, řepa, dále by měli mít k dispozici kostku soli a 30–50 litrů vody denně.

fotografie zde


 

zdroj: wikipedie